Manželství, svatba, ale ani zásnuby nebyly dříve takové jako dnes. Časy se mění a s nimi i zvyky, které dodržujeme. Je až pozoruhodné nakolik se instituce manželství proměnila, co všechno z ní vymizelo a co nového přibylo. Svatba a tedy výměna snubních prstenů jako symbolický závazek věčné lásky byla jen počátečním rituálem. Po jejím proběhnutí, když si snoubenci řekli svá ano a na prstech jim přibyly zlaté či stříbrné kroužky, začalo manželství se svými klady i zápory, povinnostmi manžele i manželky a závazky, které museli oba dodržovat.

Manželství nesouviselo s věrností. V biblických časech, tedy v době antiky, nebyla polygamie všude nelegální. Muž jako manžel měl právo mít více manželek a hned několik milenek. Ani děti zrozené z tohoto svazku, který zahrnoval několik osob, nebyly považovány za méněcenné. Zkrátka přirozený stav.

A že by měla žena na růžích ustláno? V žádném případě! Nasazení snubních prstenů byla ta jednodušší část, po ní následovalo mnohaleté manželství bez možnosti jeho ukončení a muž byl často velmi vzdálen představě milujícího manžela. A žena? Manželčina role byla redukována pouze na jeho majetek.

Někteří učenci se snažili tuto situaci zvrátit, avšak podmínky středověku jim to příliš neulehčovaly. Například Bernard z italské Sieny nabádal muže, aby ke svým ženám byli laskaví, zároveň však použil následujícího přirovnání: „Chovejte se k nim, jako by to byla vaše slepice nebo prase.“ Což hodně vypovídá o statusu manželky. Lesknoucí se snubní prsten rozhodně nebyl zárukou respektu. A císař Justinián dokonce mužům doporučoval, aby své manželky nebili…ovšem, pokud se pro to najde důvod, je povoleno i fyzické násilí.

Naštěstí dnešní časy jsou jiné a manželství i přes občasné neshody je svazkem dvou lidí, kteří se mají rádi a uznávají jeden druhého. Můžeme si jen domýšlet, co by na takovou, pro nás zcela přirozenou, podobu lásky, říkali starověcí učenci.